Ten den se narodilo patnáct jehňat, a to čtyřim bahnicím. Zmatené prvorodičky se sešly před očínem a počítaly...Rozdělovaly černé, ještě vlhké hromádky na "moje", "tvoje" a celá věc se nějak nedařila. Všechna ta jehněta, statečně se stavící na roztřesené nožky, se urputně domáhala mateřské péče. Jedno přes druhé žadonilo a hledalo svůj zdroj mléka, dojemná černá klubíčka si navzájem překážela a vládl všeobecný chaos. Nevím, jak to ty holky zvládly, ale nakonec každá hrdě odkráčela různým směrem, a to s vlastním potomsktvem, vedena neomylným mateřským instinktem.

Jen jedna hlavička s výrazným bílým znakem a naivníma kukadlama hledala marně. Každá bahnice ji nemilosrdně a důrazně odstrčila:  "Ty ne!" Jehně to ale nevzdávalo a znova a znova se zoufale snažilo najít si své místo a svou mámu...A tak nakonec zůstala nešťastná černá kulička s dlouhýma, nemotornýma nožkama sama. Sama na celý svět. Její nářek se nesl  zasněženou krajinou a jeho smutná ozvěna se odrážela od nezúčastněných, křišťálově ledových rampouchů a vracela se zpět k neoblomným bahnicím, nežně se starajícím již o tu svou vlastní drobotinu.

Ty nekonečně beznadějné tóny mi rozdíraly srdce. Zůstala jsem nehnutě stát. V tom mě drobná, černá postavička spatřila a neobratnými krůčky ke mně zamířila. Shýbla jsem se a pomalu vzala to důvěřivé černé nic do dlaní a přitiskla ho k sobě. Zoufalý nářek rázem ustal. Třesoucí se tělíčko se k mně vděčně přivinula a zhluboka se nadechlo  téměř ve stejný okamžik spokojeně usnulo.

Našla, co hledala...Ve večerním soumraku se tiše začaly snášet na promrzlou zem první sněhobílé vločky. Blížil se Štědrý den a já už svůj dárek měla...dostala jméno Adéla.

Až druhý den jsem zjistila, že ovce, zvaná "stará Vávrová", pyšně předvádí svá dvojčata, místo trojčat, která vlastnila ještě včera, ale bylo pozdě. Mámu jsme sice našli, leč Adéla se rozhodla. Buď já, nebo žádná jiná. Prostě mne adoptovalaa nehodlala na tom už nic měnit. Jsa smířena s nově vzniklou situací jsem pravidelně každou hodinu chystala lahev s dudlíkem, v noci rozespalá hledala košík u postele a v něm tiše a trpělivě čekající dychtivou tlamičku, věřící, že nezapomenu. A tak jsme na Štědrý večer měli pod vánočním stromečkem svj vlastní "živý betlém". Adéla se tak natrvalo stala pevnou částí naší rodiny.

Čas plynul, Adéla díky hojným a pravidelným dávkám mléka rostla a zdárně prospívala. Můj "vánoční dárek"mi přinášel neustálou radost do života, její bezmezná přítulnost mne naprosto odzbrojovala. Zbožně sledovala každý můj krok a vzhledem k tomu že bydlíme na samotě, nehodlala se smířit se skutečností, že musím občas opustit farmu. Za zoufalých protestů si vynutila své místo v autě na sedačce vedle mě. Pečlivě pak sledovala směr, kdybychom ji snad, někde zapomněli, abynašla cestu zpět. Přítelem se jí stala naše Aurora, kavkazský pastevecký pes. Když Adéla musela již opustit svůj košík u mé postele (z prostého důvodu, že už se do něj nevešla), vybrala si náhradní lože, a to mezi tlapami své velké a velmi mohutné přítelkyně.

A tak kolemjdoucí náhodní turisté, chránění vysokým plotem v úžasu sledovali, jakmohutná kavkazan, bok po boku s ovcí, obchází svůj rozlehlý mnohohetarový "rajón". Pravdaje, že v Auroře jsme měla velkého konkurenta. Neměla jsem, přece jen, hebkou srst a ani tak vytříbený smysl pro lotroviny jako ona. Adéla ji zbožňovala a jelikož se v zrdcadle nespatřila, domnívala se zřejmě, že je také kavkazan.A tož nám naše stádo hlídala dvě obětavá srdce, schopná za svého pána život položit. Občas se stávalo, že když byla Arora z bezpečnostních důvodů zavřena, museli jsme zavřit i Adélu, neboť to považovala za velikou urážku že ona snad má být na opačné straně kotce. Občas jsem se i přistihla, že by mi připadalo přirozené, kdyby Adéla také štěkala. Měli spolu společnou misku a svorně porcovali krmi, tedy cokoliv. Převážně však granule, neboť jehněčí mi z etického hlediska připadalo nevhodné, tedy pro obě.

Adéla dospívala, ale její náklonost ke mně se neměnila. Stádo ovcí ignorovala, oddaně ležela u dveří a trpělivě čekala, až se objevím. Chodili jsme spolu na houby a ona byla vždycky první, kdo neomylně našel "tu pravou", jen lehce ochutnala, zbytek mi galantně přenechala. Blížila se zima a my jsme Adélu začali zvykat na stádo a ovčín. Zpočátkuto bylo velmi složité, myslela, že ji snad opouštím a její nářek zněl široko daleko. Odcházela jsem vždy po špiškách a nenápadně. Pak jsem dlouho do noci poslouchala, jestli už je klidná. Nakonec si zvykla a věděla, že si pro ni zase přijdu. Postupně se sžila se stádem, k mé nemalé radosti.

Rok se s rokem sešel a je tady opět Štědrý večer. Tiše vzpomínám na loňský "betlém" a pozoruji rostoucí šero, kterým se pomalu snáší sněhové vločky a přikrývají něžně promrzlou zem první měkoučkou přikrývkou. Pastviny jsou pod sněhem a v dálce matně vidím potemnělou siluetu ovčína. Všude je ticho a klid, jen do zvuku vánoční koledy se ozval za dveřmi šramot. Nesmělý sice, ale přece...rychle otevřu a za dveřmi stojí zasněžená Adéla. Navyklým pohybem setřepe se svého hustého kožichu sněhovou spšku, spiklenecky na mne mrkne a lehce pootočí hlavu. Z houstnoucího šera se vynoří mohutná hlava našeho kavkazana s rozzářenýma očimakteré jakoby říkaly:"Na Štědrý večer přeci nesmí být nikdo sám..." A tak jsme měli opět "betlém" pod vánočním stromečkem. A bylo nám všem moc hezky.

Když jsme po nadílce vypouštěli obě zvířata do tmy, objal mě manžel kolem ramen a dlouho jsme stáli ve dveřích a mlčky pozorovali obě postavišky, pomalu se ztácející v houstnoucích sněhových vločkách. U lesa se Aurora zastavila, lehla si a Adéla se zase, jako když byla malá, složila mezi její přední tlapy. Aurora ji několikrát krátce a něžně olízla a pak spolu tiše a soustředěně hleděly dolů z kopce do vesnice, kde se začala rozsvěcovat žlutavá světýlka lidských obydlí..."Na Štědrý večer by nikdo neměl být sám...", pomyslela jsem si s něhou v srdci a pomalu zavřela dveře.