Středoasijský ovčák (zkráceně středoasiat, asiat) nebo přesněji ovčácký pes kočovných národů střední asie je jedním z nejstarších nejstarších plemen psů. Archeologické výzkumy (kosti a hliněná figurka psa) v místě nazývaném Altyn-Depe (oblast dnešní jižní Turkménie) z doby 3-4000 let př.n.l potvrdily výskyt velkých psů velmi se blížících stavbou těla dnešním středoasiatům. Již v té době se psům kupírovaly uši i ocas hlavně z důvodu získání vysoké odolnosti proti bolestivému zranění při střetu s vlkem a také z důvodu eliminace problémů se záněty uší v tehdejším prašném a teplém podnebí oblasti střední asie. Později při změně klimatu ve střední asii zůstali pouze kočovníci věnující se pastevectví. Tato doba se dá považovat za začátek tvrdého a nekompromisního šlechtění samotnou přírodou v chovu těchto psů. Přežívali jenom jedinci dobře odolní různorodému klimatu a velkým výkyvům teplot, schopní přežít s minimem potravy získaným od majitele a hlavně ti jedinci kteří nezahynuli při ostraze stád. Vzhledem k vysoké izolovanosti kočovných národů od zbytku světa byla současně zachovávána čistota plemene bez výraznějších příměsí jiných plemen nebo typů psa. Za mnoho století přirozeného výběru pracovně nejschopnějších, nejzdravějších, nejméně náročných a nejvíce odolných jedinců se podařilo vyšlechtit jedinečné plemeno středoasijský pastevecký pes. Dle dnešního státně územního rozdělení se středoasiat vyskytuje v oblasti Turkménie, Tadžikistánu, Uzbekistánu, jihu Kazachstánu, severních částí Iránu, Afghánistánu a Pákistánu